Stáhli mě z kůže aneb: Jsem vůbec křesťan?

Tento kontroverzní nadpis by měl ve čtenáři vzbudit jistou dávku zvědavosti a dramatičnosti. Doufám, že se to povedlo. Tento článek bude pojednávat o tom, co prožívám a jaké řešení má pro mě Bůh na nadepsanou otázku. Upozorňuji, že článek začíná drastickým příběhem, který se odehrál v mém dnešním snu. Omlouvám se za možný výskyt chyb, na detailnější korekturu teď nemám čas.

 

Zdálo se mi, že jsem nalezl místo, kde prodejci drog uchovávali balíčky pro svoje klienty. Byli se mnou někteří kluci z VOŠMT, se kterými bydlím na pokoji. Váhal jsem, jestli ty drogy mám zlikvidovat, ale udělali jsme to. Brzy na to se ale odehrála tragická událost. Nás, co jsme zničili ony balíčky přišli vyvraždit zločinci z organizovaného zločinu. Jednoho po druhém nás surově zabili. Použili k tomu nůž. Mě osobně nejdříve propíchly nožem a pak stáhli z kůže. Váhám zda to sem psát, je to tak nechutné, ale ve snu je to člověku jedno, prostě se to stane a sleduje to a nemůže s tím nic dělat. Takže jsem viděl, co zbylo z mé vykuchané mrtvoly, na kterou snad vyznavači satanismu napsali věty věnované satanovi, snad v domnění, že tak zabrání moji duši, aby se dostala k Bohu. Potom se můj duch pomalu vznášel směrem nahoru. Ještě jsem měl možnost vidět zřejmě smuteční obřad nad mrtvými studenty. I přes smutek z nenadálého zvratu událostí jsem se radoval, protože jsem věděl, že jdu k Bohu.

 

K čemu mě tento sen přivedl? Předně k myšlence, že každý křesťan by měl počítat s tím, že může být zabit pro víru v Ježíše Krista. Ono se to snadno řekne, ale stát se to může. Neumíme si to představit, protože žijeme v bezpečí západní kultury, nehrozí nám pronásledování typu upalování, lynčování a podobně, kterého se dostává v zemích kde vládne islám.

 

Ze snu jsem však mohl mít radost, protože jsem si uvědomil, že nás nic nemůže oddělit od Boží lásky a nic nám nemůže vzít spasení, leda bychom se ho sami zřekli:

 

Římanům 8:31-39  Co k tomu tedy řekneme? Když je Bůh s námi, kdo proti nám? Jak by nám Ten, který neušetřil svého vlastního Syna, ale vydal ho za nás za všechny, nedaroval s ním také všechny věci? Kdo obviní Boží vyvolené? Vždyť Bůh, ten ospravedlňuje! Kdo nás odsoudí? Vždyť Kristus, ten zemřel, ale hlavně byl vzkříšen z mrtvých; ten je také po Boží pravici a oroduje za nás! Kdo nás oddělí od Kristovy lásky? Snad soužení, úzkost nebo pronásledování? Snad hlad, nahota, nebezpečí nebo meč? Jak je napsáno: "Pro tebe jsme zabíjeni celý den, počítáni jsme za ovce na porážku." Ale v tom všem skvěle vítězíme skrze Toho, který si nás zamiloval. Jsem totiž přesvědčen, že smrt ani život, andělé, vrchnosti ani mocnosti, věci přítomné ani budoucí, výšina ani hlubina ani žádné jiné stvoření nás nebude moci oddělit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.

 

Je to úžasné. Ani kletby satanistů a okultistů a různých jiných lidí, kteří chtějí ublížit Božím vyvoleným, nezmůžou nic proti svrchovanému Božímu rozhodnutí, proti tomu, že jsme byli nazváni Božími dětmi. Tento sen se liší od mých dřívějších snů, kdy se mi zdávalo, že jsem byl mrtvý, ale můj duch nevěděl s jistotou co bude, jestli půjdu do nebe. A tak jsem byl v určitém strachu a očekávání.

Strach a nejistota

Ještě nedávno jsem neměl jistotu spasení. Kolik z vás má jistotu toho, že když zemře, půjde opravdu do nebe? Apoštolíci se chlubí tím jak si jsou jisti svým spasením. Neustále se nám omílá, že znovuzrozený křesťan má jistotu spasení. Ale přece to nemusí být pravda. I znovuzrozený křesťan může pochybovat. Anebo snad nejsem znovuzrozený? V bibli najdeme verše které mohou vzbuzovat pocit nejistoty spasení:.

 

a) Ježíš řekl: Matouš 10:22 „A všichni vás budou kvůli mému jménu nenávidět, ale kdo vytrvá až do konce, ten bude spasen.“Z čehož je jasné, že není pravda jednou spasen, provždy spasen. Viz Mt 24:13, Mk 13:13

b) Apoštol Pavel píše: Filipským 2:12  „… s bázní a chvěním uskutečňujte spasení svých duší.“Z čehož jakoby vyplývalo, že spasení je něco, co je třeba na každý den potvrzovat.

c) A v Janově Evangeliu Ježíš ještě říká: Jan 15:4-6  „Zůstaňte ve mně a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, pokud nezůstane ve kmeni, tak ani vy, pokud nezůstanete ve mně. Já jsem vinný kmen a vy ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce; neboť beze mne nemůžete dělat nic. Jestliže někdo nezůstane ve mně, bude vyhozen ven jako ratolest a uschne; a budou sebrány a hozeny na oheň a shoří.“

 

Vyjádřil bych se snad akorát k Janově evangeliu. Často si kladu otázku, co znamená zůstávat v něm? Podobně Jan 15:9  „Zůstaňte v mé lásce.“ a Jan 8:31: „Jestliže zůstanete v mém slově, jste opravdu mými učedníky.“

 

Jsou zde souvislosti - zůstávat v jeho lásce, zůstávat v jeho slově, zůstávat učedníkem. Filipským 2:12 ještě naznačuje spojitost s poslušností (Bohu).

Co teda opravdu musím?

Dalo by se říct, asi toto: Jelikož se nazýváme Kristovi učedníci, měli bychom zůstávat v jeho učení (v jeho slovech). Řečeno naším jazykem, měli bychom se řídit jeho slovy. Jestliže se přestaneme řídit slovy Ježíše Krista, začíná pro nás problém. Důležité je vědět, že nic nemůžeme vykonat z vlastních sil. Nemůžeme být dobří z vlastních sil, dělat dobré skutky nebo změnit svůj charakter z vlastních sil. To všechno v nás vykonává Boží Duch. Rozumím tedy těm slovům tak, že potřebuji stále hledat Boha. Z toho jakoby vyplýval seznam věcí které musím dělat:

- musím číst bibli

- musím navštěvovat církev

- musím chodit na bohoslužby a kázání

- musím se modlit

 

To slovíčko musím je slovo, které podvědomě straší dost křesťanů. Představa, že děláme něco z povinnosti nás děsí. Chceme dělat věci ze svobodné vůle, prožívat následky svých vlastních rozhodnutí a dělat věci s chutí. Chci se tedy zamyslet na tím co dělá křesťana křesťanem? Jsem křesťan proto, že čtu bibli? Nebo proto, že navštěvuji sbor? Ne. Jsem křesťan proto, že jsem uvěřil Bohu a stal jsem se znovuzrozeným člověkem ve smyslu duchovním (skrytém). Existují celé kapitoly o víře v bibli, takže to tady nemusím rozebírat. Také 1 Korintským 15:10 říká: „Boží milostí však jsem to, co jsem.“ a Efezským 2:8  „Jste spaseni milostí skrze víru, a to není z vás - je to Boží dar.“

 

Takže jsme spaseni z milosti. Díky tomu, že jsme se rozhodli věřit Bohu jsme byli přijati jako Boží synové. Na naši problematickou otázku krásně odpovídá Pavel v listu Římanům 8:14-15„Neboť všichni, kdo jsou vedeni Božím Duchem, ti jsou Boží synové. Nepřijali jste přece ducha otroctví, abyste se znovu báli, ale přijali jste Ducha synovství, v němž voláme Abba, Otče!“

 

Ano! Tím, že jsme přijali Ježíše Krista za svého Pána jsme také přijali Ducha Svatého! Je jedno jestli jste byli pokřtěni v Duchu Svatém, Ducha Svatého máte skrze víru v Ježíše. Jsme Boží děti, jsme synové. Je to tak těžko pochopitelné, jak se smrtelník může stát Božím dítětem, ale bible to říká, že to tak je. Nemusíme se tedy bát o své spasení, když víme, že máme Boha za Otce, který nechce, abychom zahynuli, ale abychom byli spaseni a miluje nás tak, že poslal svého Syna…

 

Zůstává jen pár skutečných potřeb, které je třeba plnit, abychom neztratili účast na Kristu, na Duchu svatém a na Božím dědictví. Než, ale shrnu tyto potřeby, chci porovnat starozákonní židovskou formu víry s křesťanskou formou víry.

Dva obrazy: Starozákonní a novozákonní forma uctívání

Byl pro mě problém skloubit tyto dva odlišné obrazy. Starozákonní žid a křesťan, přece každý žije jinou formou náboženských obřadů.

 

Žid z bible (např. Abraham, Izák, Jákob, Joáb): zámožný člověk, vlastnící četný dobytek, zabírající tak velké pozemky, že nevidíte na jejich konec. Bůh hledal člověka (relativně) spravedlivého, kterému by se mohl ukázat, a který by ho uctíval. Bůh se zjevil Abramovi a dává mu poznat, že „Hospodin je štítem a přehojnou odměnou“. Z ničeho nic přichází Bůh k Abrahamovi a nabízí mu požehnání: žehná Abramovi a nabízí mu nespočetné potomstvo, slávu a později také vlastní zemi (od Nilu až po Eufrat!). Abraham tehdy Boha neznal, neudělal pro něj nic a přesto to všechno od Boha dostává! Jenom proto, že Bůh hledal někoho koho by obdaroval. Bůh je opravdu štědrý!

 

Zatím nevidíme žádné požadavky jak by měl Abraham žít! Abraham dostal jen základní instrukce, které byly nutné k naplnění zaslíbení. Musel odejít do zaslíbené země a měl obětovat Hospodinu oběť. Dokonce nejsou zaznamenány žádné modlitby jen Abrahamovy povzdechy směrem k Hospodinu.

 

Minulo několik pokolení a pak přišla doba Zákona a židé dostali konkrétnější pravidla na to jak žít a jak uctívat Boha. Mojžíš žil v čase, kdy nemusel poslouchat žádné zvláštní pravidla na uctívání, dokud nevstoupil spolu s ostatními do staré smlouvy. Pak přichází doba, kdy jsou nevěrní Izraelci volání k odpovědnosti za svou nevěru vůči Bohu, protože přestoupili Zákon. Jejich forma uctívání měla spočívat především v dodržování Zákona, ale Zákon měl vycházet ne z nařízení, ale ze srdce, čili: Budeš milovat Hospodina … a Budeš milovat bližního svého.  Bůh kladl důraz na spravedlnost a milosrdenství, čili lásku. Mohli bychom klidně ořezat celý Zákon a odřezat vnější náboženskou formu, tak že nám zůstane jen jádro učení, to podstatné na čem Bůh lpěl. Připomenu jen: Malachiáš 1:10„Kéž by se mezi vámi našel někdo, kdo by zavřel dveře, abyste marně nezapalovali na mém oltáři oheň! Nemám ve vás zalíbení, praví Hospodin zástupů, a dary z vaší ruky jsem si neoblíbil.“  Izajáš 1:13-15 „Nepřinášejte už šalebné obětní dary, kouř kadidla je mi ohavností, i novoluní, dny odpočinku a svolaná shromáždění; ničemnost a slavnostní shromáždění, to nemohu vystát. Z duše nenávidím vaše novoluní a slavnosti, jsou mi jen na obtíž, jsem vyčerpán, když je musím snášet. Když rozprostíráte své dlaně, zakrývám si před vámi oči. Ať se modlíte sebevíc, neslyším.“

Když bychom tedy odřízli všechny náboženské rituály, o které už Hospodin nestál, zůstane nám jádro učení, kterým je láska a pravé následování. Jinak Izraelci neměli bibli, ale většina učení se tradovala ústní tradicí. I když Zákon byl zapsán, běžný Izraelec, neměl k dispozici knihu, ze které by mohl číst Boží slovo jako to máme dnes. Akorád králové a někteří proroci měli k dispozici svitky s náboženským textem a mohli se z nich učit a obohacovat. Můžeme to tedy brát jako oporu ve víře, ne jako nutnost ke spasení.

 

V pozdější době se objevují synagogy, kde již existovaly opisy z tóry a tak se v synagogách vyučovalo a věřící se tam shlukovali, aby došli povzbuzení ve víře. Tuto formu uctívání, ale nenařídil Hospodin, byla to jen jedna z mnohých forem, kterou si vymyslel člověk a která mohla být prospěšná.

 

Zde je určitá podobnost s křesťanskou formou uctívání - naše křesťanská shromáždění ve skutečnosti vycházejí z těchto židovských vzorů - čtení z písma, kázání, modlitby a uctívání Boha. Opět něco co nenařídil Bůh, ale co si vymyslel člověk jako způsob jak se přibližovat k Bohu. Ve starém Zákoně se píše, že máme hledat Boha a milovat ho. Touto činností naplňujeme přikázání. I v případě křesťanských náboženských obřadů však existuje nebezpečí, že zachováme vnější formu, ale nebudeme žít podle toho, co učí naše víra a tím se staneme právě těmi pokrytci.Pokud tomu tak je pak platí, že Bůh nestojí o naše náboženské obřady. Daleko více stojí o spontánní vyjádření radosti nebo smutku, o upřímně vyjádřené emoce než o náboženskou přetvářku.

Je možné přežít bez bible a bez církve?

Měřítkem mého spasení nemůže být to jak často chodím do sboru, jak často čtu bibli, apod. Měřítkem spasení je víra. Měřítkem křesťanství (jak úspěšný jsem křesťan) by mohly být skutky, protože víra by měla odrážet skutky. Své ospravedlnění před Bohem, bychom ale neměli zakládat na skutcích. Pocit, že jsem špatný křesťan, protože nečtu bibli nebo ji čtu málo, je neoprávněný. Podívejme se zpět na život Abrahama, Izáka a Jákoba, kteří neměli bibli. Závěr, že nejsem křesťan, protože nechodím do církve, je opět nesprávný. Podívejme se na Abrahama, Izáka, Jákoba, také neměli církev, ale Bůh byl s nimi. Navíc církev je všude tam, kde se sejdou dva nebo tři, aby hledali Boha.

 

Pokud nehledám Boha, nemám o něj zájem, žiju si svůj vlastní život a ani neuvažuji o tom, co Bůh po mě chce, ano pak bych se měl považovat za člověka odpadlého od Boha, protože Boží Duch ve mně nepřebývá.

 

Představte si, že odjedete na delší cestu, do vzdálenější kultury, kde nebudete mít bibli. Důvodů může být více. Například nebudete mít povoleno si bibli sebou vzít. Dokázali byste přežít v této kultuře třeba měsíc, půl roku bez bible a jak by to ovlivnilo váš život a proč? Ovlivnilo by to jistotu vašeho spasení? Křesťan nepřestává být křesťanem proto, že nemá k dispozici bibli. I po dlouhé době, kdy jsem nečetl bibli mi duch svatý připomíná slova z bible. Je pravda, že časem slova mohou vyblednout, ale je fakt, že nikdo jiný než Duch svatý vám Boží slovo nepřinese (nevybaví v mysli). Rudolf Bubík byl nějaký čas vězněný kvůli své víře a neměl k dispozici bibli. Ochudilo ho to na víře? Ne. Naopak vyrostl. Duch svatý mu připomněl slova z bible a on si je mohl zapsat a sepsat si svou malou bibli. Tedy na určitou dobu je možné se obejít i bez „vnějšího přísunu“ Božího slova, ale bylo by podivné, kdyby se křesťan během svého života vůbec nezajímal o víru, v kterou uvěřil. Křesťanství znamená učednictví a následovnictví. Rudolf Bubík je také příkladem, že i ve vězení může vzniknout církev, že církev jde vlastně s námi, neboť já jsem církev, součást těla Kristova.

Závěr

V tomto článku jsem se pokusil zamyslet nad tím, čím je definováno křesťanství, v čem spočívá podstata uctívání Boha a podstata spasení. Došel jsem k závěru, že křesťan nejsem ze svého vlastního přičinění, ale z milosti Boží, na základě přijetí Božího plánu (Římanům 8:30). Křesťanství není striktně podmíněno čtením bible, pravidelnou účastí na nedělních shromážděních nebo modlitbách, ale osobním životem s Bohem, hledáním Boha. Hlavním důkazem, že v našem životě působí Bůh je to, že o něm přemýšlíme a poměřujeme své skutky a svá rozhodnutí s jeho požadavky a měřítky. Máme odlišné hodnoty a priority a naše rozhodnutí jsou jiná než lidí žijících ve světě. Přesto aktivní zájem o bibli a společenství v církvi, je člověku prospěšné. Znovu opakuji, že církev je tam, kde se sejdou dva nebo tři ve jménu Ježíš. Církví pro vás může být nejlepší přítel, křesťan, se kterým se modlíte nebo radíte. Může to být vaše křesťanská rodina. Nikdy, bychom ale neměli existovat samostatně, izolovaně od zbylého Kristového těla, ale vždy ve styku, udržující vztahy s dalšími Božími rodinami.