deník bývalého studenta z VOŠMT

Koloběh hříchu - paradox křesťanství

17. 4. 2016 10:42

Tak jako existuje koloběh vody tak existuje i koloběh hříchu. Jako ilustraci použiju právě koloběh vody. Aby mohlo pršet, musí nejdříve svítit slunce. Když je hezky voda se musí odpařovat. K tomu, aby mohlo pršet se v atmosféře musí vytvořit mraky s kladným a záporným nábojem a dojít k bouřce. Deštěm se uvolňuje napětí.

Úplně stejně je to s hříchem. Žádný člověk na světě není schopen nehřešit. Děláme to všichni. Když si myslíme že je vše v pohodě, je nám fajn, ale dříve nebo později zhřešíme. Ať je to z nevědomosti nebo z neschopnosti odolat pokušením a svým návykům. Na jednu stranu víme že hřích je špatný, ale bez hříchu by nebylo odpuštění. Odpuštěním se uvolňuje napětí. Odpuštění je tedy jako déšť, který prší na všechny, slunce je jako Bůh, který dává dobrým dnům zdar, ale nejdříve potřebujeme bouřku, aby z nás opadlo napětí a zlo způsobené hříchem.

Život křesťanského učedníka je plný rozporů. Nejdříve se snaží pochopit křesťanství, které je úplně jiné než ostatní náboženství. Nesnaží se nás ospravedlnit na základě naších skutků pro Boha, ale na základě naší víry v něho. Život učedníků není takový, že by pořád svítilo slunce. Vzdalují se a přibližují k Bohu podobně jako když planety obíhají okolo Slunce po elipsovité dráze. Ve slabé chvíli zapřeme svou víru tak jako učedník Petr zapřel Ježíše, aby neohrozil svůj život. Tak jako křesťan ve filmu Agora, bývalý otrok filosofky Hypatie zapřel svou bývalou paní, kterou miloval. Křesťané se rozhodli ji zabít a on se ji nezastal ačkoliv ji chtěl varovat před hrozím nebezpečím. Nakonec se ji ale nezastal, protože mu hrozilo že ho křesťané obviní z hereze. Mohl by také zemřít.

Paradox první: Ježíš pocházel z židovské komunity, která ho ale zradila a odmítla a výsledkem bylo jeho ukřižování. Rozpor byl v tom že byl žid, dodržoval všechno co se má, žil zbožným příkladným životem a konal dobré skutky, ale aby mohl potvrdit, že mluví pravdu a jeho slova jsou Boží, musel zemřít rukou židů.

Paradox druhý: Podobným způsobem jako byl odsouzen a zabit Ježíš byli odsouzeni a zabiti mnozí křesťané žijící svatým a zbožným životem a to vlastní církví. Čechům je nejznámější Jan Hus. Je celá řada postav, která se stala obětí masového zabíjení během křížových výprav a inkvizice, ale určitě i mimo tyto nejznámější události muselo docházet pořád, protože co já vím poprvé historicky zaznamenané anatema neboli klatba bylo zaznamenáno na koncilu v Elvíře roku 306 a první zmínka na úrovni politické, o které vím byla koncem 4. století - kdy v letech 391 až 392 došlo ke konečnému zákazu pohanských kultů a jejich vykonávání. Císař Theodosius I zakázal jiná vyznání než křesťanství a těm kdo by chtěli jiná božstva uctívat oficiálně hrozil trest. Tím bylo anatema a exkomunikace postaveno na státní rovinu, tedy lidé už nesměli mít vlastní názor, protože pokud se něčí názor neslučoval s názorem církev musel být exkomunikován a potrestán (tedy popraven?).

A teď si milí čtenáři a čtenářky položte otázku. Jak je možné, že tito lidé zemřeli mimo církev a přesto byli spaseni? Nejdříve byli zavrženi a exkomunikováni, nařčeni z čarodějnictví, ale přitom to byli zbožní, mírumilovní lidé dodržující písmo i Boží přikázání. Přesto byli prokleti, zavrženi a odsouzeni k smrti. Nebylo to právě tím, že protože měli pravdu a také pravdu vyjadřovali nahlas, proto je chtěla náboženská společnost umlčet? No jistě že ano. A neznamená to tedy náhodou, že člověk musí mít vlastní názor a stát si za ním je nezbytně nutné k tomu, aby člověk nezradil svou vlastní víru a nezpronevěřil se Bohu? Jistě že ano. A neznamená to tedy že člověk někdy musí opustit ostatní a tedy i náboženskou společnost, která se snaží ho ovládnout? Člověk je někdy postaven do situace, kdy se musí rozhodnout mezi tím jestli se přikloní k názoru většiny jen kvůli tlaku společnosti či kolektivu, nebo dokáže stát za svým vlastním přesvědčením. Účel církve je učit a vychovávat lidi k víře a samostatnosti ve víře, aby věřící mohli být silnější. Je to právě slabost co žene věřící do církve, aby se podřizovali vlivu jiných osob. Nuže, je-li člověk už natolik dospělý a samostatný ve víře, že se už ani se svými vychovateli nemůže shodnout, není to čas na osamostatnění? V křesťanských kruzích je často slyšet přirovnání, že církev je jako rodina a církovní autority jsou vychovatelé. Pokud však má platit toto přirovnání dokonale, pak existuje taky možnost, že člověk by měl rozvíjet svou vlastní víru samostatně a nezávisle na církevních vůdcích tak, aby mohl vést svůj vlastní nezávislý život. Tedy tak jako potomci opouštějí své rodiče a zřizují svou vlastní rodinu. Já chápu, že to katolická církev nerada slyší, protože by to přece znamenalo, že vznikne mnoho jiných křesťanských rodin, ale to už se ostatně stalo po reformaci. Já chápu, že katolická církev nikdy neuzná právoplatnost protestantských církví, ale můj názor je, že Ježíš neřekl Petrovi, že bude hlavou církve, nýbrž jejím základním kamenem a to je přeci jen něco jiného. Zkrátka a dobře - církev, nejen ta katolická, se vždycky snažila kontroloval lidi ve všem od názorů, svobody slova až po to co mají dělat. Záměr je dobrý - zabránit tomu, aby nedocházelo k herezím a překrucování Božího slova. Ovšem ono to není tak jednoduché.

Kde bere kazatel, biskup či kněz jistotu, že právě jeho výklad je ten správný? Bible je plná rozporů. Je tomu tak proto, že nelze napsat univerzální návod pro všechny a na všechno. Každá situace v životě je jiná. Stejně tak jako je dvojznačné Ježíšovo prohlášení:

"Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina." Matouš 10:34

Ježíšovi učedníci si nejdříve mysleli, že Ježíš chce dosáhnout Božího království hrubou silou. Proto byli zklamání, když se nechal zajmout bez boje a ukřižovali ho. Křesťané si zase tyto verše vyložili po svém a obhájili s nimi násilí, vzpoury, pronásledování a zabíjení páchané ve jménu víry.

Možná i tento verš je možné chápat jako legitimizaci zabíjení ve jménu víry:

"Ode dnů Jana Křtitele až dosud nebeské království snáší násilí a násilníci ho uchvacují." Matouš 11:12

Zní to jako tvrzení, že Božího království nemůžeme nedosáhnout jinak než násilím. My ale víme, jak to Ježíš myslel, že psal o příkoří páchaném na křesťanech. Psal tedy o obětech víry. Proč by jinak říkal:

"Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou; a tomu, kdo by se chtěl s tebou soudit o košili, nech i svůj plášť." (Matouš 5:39-40)

A proč by říkal:

"Blaze chudým v duchu, neboť jim patří nebeské království.
Blaze plačícím, neboť oni budou potěšeni.
Blaze mírným, neboť oni dostanou zemi za dědictví.
Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.
Blaze milosrdným, neboť jim se dostane milosrdenství.
Blaze čistým v srdci, neboť oni uvidí Boha.
Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni Božími syny.
Blaze pronásledovaným pro spravedlnost, neboť jim patří nebeské království.
Blaze vám, když vám budou zlořečit a pronásledovat vás a lživě proti vám mluvit všechno zlé kvůli mně.
Radujte se a jásejte, protože vaše odplata v nebesích je veliká. Takto totiž pronásledovali proroky, kteří byli před vámi." Matouš 5:3-12

Bible je plná rozporů, ale vždy záleží na tom, kterou část bible si vybereme a kterou její částí se zrovna budeme řídit. Je tak snadné vytrhávat slova z kontextu a měnit jejich význam a takto lze snadno ovládat lidi. V době kdy křesťané neměli tištěnou bibli ve vlastním jazyce to bylo opravdu snadné. Naštěstí dnes již církev nemůže tak snadno ovládat masy, protože věřící si sami mohou přečíst a posoudit co je správné a co ne. Pak můžeme jednat dle svého vlastního přesvědčení a ne podle vůle jiného. Tedy pokud se nenecháme oklamat.

Rozpory v bibli

Výčtem rozporů v bibli bychom mohli pokračovat dlouho. Co takhle příběh o učednících jedoucí v sobotu?

Jednou v sobotu procházel obilím a jeho učedníci začali cestou mnout zrní z klasů. Farizeové mu řekli: "Jak to, že dělají v sobotu, co se nesmí!" Odpověděl jim: "Nikdy jste nečetli, co udělal David, když měl hlad a neměl co jíst, on i ti, kdo byli s ním? (Marek 2:23-25)

Fakticky mě tento příběh zaujal ne proto, že židé v sobotu nesměli pracovat, ale proto, že jedli z cizího majetku a tímto veršem lze snadno obhájit potřebu krást jídlo z hladu nebo potřebu krást z jiného nezbytného důvodu. Je dobré přemýšlet o majetku (o půdě, o nerostných surovinách, o úrodě) z jiné perspektivy. Ačkoliv lidé si stanovili zákony, které vymezují co komu patří, fakt je ten, že samo o sobě nic nemůže patřit člověku, protože je to Bůh kdo stvořil zemi. Lidé si však v honbě za majetkem a bohatstvím rozdělili vše co bylo původně pro všechny nejen pro lidi ale i pro zvířata takže nakonec nezbylo na všechny. A tak bychom mohli filosoficky hledat duchovní rozměr toho zda má člověk vůbec právo majetnicky si vše přivlastnit a nedat nic chudým a potřebným. Tak lze obhájit veškeré vzpoury proti bohatým, stačí najít motiv. Motiv pro znárodnění majetku nebo pro zabavení majetku církví. Lze argumentovat humanitárními a šlechetnými zájmy. Můžeme obhájit své vlastní svědomí před Bohem a říct že konáme správnou věc i když vlastně krademe. Je to rozpor? Je. Ve jménu víry lze obhájit prakticky cokoliv, kradení, mučení, zabíjení i znásilňování. Avšak to bychom museli popřít Krista v nás.

Dalšími filosofickými spory jsou četná Pavlova prohlášení:

"Dejte si pozor, aby vás někdo nesvedl prázdným a klamným filosofováním, založeným na lidských bájích, na vesmírných mocnostech, a ne na Kristu." Koloským 2:8

"Kde je moudrý? Kde zákoník? Kde je myslitel tohoto věku? Neobrátil Bůh moudrost tohoto světa v bláznovství?" 1 Korintským 1:20

Je přece napsáno: "Zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu." (1 Korintským 1:19)

Na základě toho bychom se mohli domnívat, že vzdělávání a učení je špatné, přesto je církev plná moudrých učitelů a kazatelů. Je to rozpor? Je. Možná právě tyto verše použila církev jako zbraň proti filosofům a učitelům, proti vědcům starověku i středověku, kteří se snažili dokázat pravdu o nebeských tělesech a církev je umlčela. Obvinila je z hereze. Proč musela zemřít Hypatie? Protože milovala poznání a pravdu. Zde si snad čtenář může myslet, že vědění a poznání je zlo. Snad právě proto slyšíme Pavlovy předsudky:

"Ženě pak nedovoluji učit ani ovládat jejího muže, ale ať je v tichosti. Vždyť nejdříve byl stvořen Adam, potom Eva." 1 Timoteovi 2:12  1 Timoteovi 2:12-13

Tuto předpojatost lze vysvětlit tím, že Pavel byl žid, z jiné společnosti a z jiné doby a řídil se tedy jinými společenskými pravidly. V té době byly jiné zvykly. My však nejsme židé, ale křesťané, nežijeme ve starověku ale v jiné době. Nejsme už spoutáni a smíme samostatně přemýšlet i se samostatně vyjadřovat, aniž bychom se za to cítili provinile. Ženy se už dneska nemusí stydět za to, že učí ve školách. Kdyby dneska žil Pavel musel by se hold smířit s tím, že v naší společnosti žijí ženy, kterým huba občas hodně jede, mají sebevědomí a jsou samostatné. Moc by mě zajímalo co by kázal takovým ženám, když by se obrátili, jen doufám, že by neříkal to samé co říkal tenkrát. Byla to jiná situace, určtená někomu jinému v jiné době. Copak lze aplikovat stejná slova pro jiného člověka jako by všichni byli stejní? Copak každý nevyžaduje individuální zacházení? Proč by samostatnost měla být špatná? Je vcelku pochopitlené, že ve starověké židovské společnosti by žena neměla být taková jako je dnes protože by tím pobuřovala společnost a křesťané by ji ukamenovali nebo upálili. Prostě tenkrát ženy neměly na výběr a bylo v jejich vlastním zájmu aby se chovali nenápadně a tiše. Byla to moc nebezpečná doba. Jenže dnes žijeme ve svobodné společnosti. Díky tomu, že je svoboda tisku a všichni už umíme číst, uvažujeme samostatně, samostatně se vzděláváme a samostatně žijeme. To je vývoj, je to cíl ke kterému má dojít každé dítě, dospět a osamostatnit se.

Z výše uvedených veršů je tedy možné nesprávně dedukovat že vzdělávání, poznání a filosofie je špatná. Proto křesťané v minulosti fanaticky likvidovali tiskopisy i ručně psané svitky a pronásledovali ty kdo se zaobírali vědou. Jistě bylo to z čiré hlouposti zfanatizovaného davu, kterému scházelo vzdělání a úcta k písmu. Jinak by si to alespoň nejdříve přečetli a pak teprve se rozhodli jestli to spálí. Paradox a pokrytectví je v tom, že samo křesťanství je ve své podstatě filosofie neboť křesťané přece také přemýšlí a uvažují o životě a tím se podstata jejich činnosti nijak neliší od filosofů. Vždyď jen než jsem vytvořil tento a předchozí článek o Agoře a Hypatii, jsem přemýšlel asi tak dva až tři dny o sobě, o křesťanství a o Bohu. Člověk dojde k závěrům, k přesvědčení a myšlenkám a chce je shrnout a podělit se s nimi s ostatními. Copak to není filosofie? Hledání odpovědí na vlastní základní otázky týkající se bytí? Navíc většina křesťanů co znám má doma spoustu křesťanské literatury, takže se jedná o formu filosofie. Křesťané se prostě rozhodli že spálí věci, které jim nepatřili a které nestvořili. Je tak snadné ničit obzvlášť když jsem neměl žádný podíl na tom co chci ničit. To dnes dělají fanatici z islámského státu, ale křesťané by to dělat neměli. Měl by to udělat až autor spisu sám jestlliže dojde k tomu, že se spletl.

Bible je plná rozporů, protože nevznikala jako ucelené dílo jednoho autora určené jednomu konkrétnímu člověku nebo jedné konkrétní skupině lidí. Díky tomu, že Ježíš žil ve společnosti, která se s ženama na veřejnosti moc nebavila, tak ani Ježíš neučil, že by ženy měly nebo mohly kázat a vyučovat. Nezvolil si ženské učednice, ale mužské. Přesto si nemyslím, že by schopnost učit byla dána jen mužům, ale že ženy jsou v tomto častokrát lepší než muži. Nevím tedy jak s vedením, ale pokud to nebude muže pobuřovat, tak by snad neměl být problém i s tím, když žena získá vedoucí postavení. S Johankou z Arku to přece také fungovalo, až na to že ji církev jako vždy upálila na hranici, protože věřila své pravdě. Nelze vytvořit něco jako univerzální návod nebo příručku na to jak by křesťan měl přemýšlet a jednat. Každá životní situace je jiná a vyžaduje samostatné rozhodnutí.

Přirovnání hříchu ke koloběhu vody mě napadlo proto, že tak každý křesťan se na své duchovní cestě snaží bojovat s hříchem a získat boží odpuštění. Křesťan se na své cestě setkává s obdomími kdy má relativní klid a vítězí nad hříchem a období kdy pochybuje nebo selhává a potřebuje odpuštění.

Dalším z rozporů je to zda pro křesťana platí jednou spasen, provždy spasen. Nebo naopak musí neustále dokola vyznávat každý hřích který spáchá. V listu Filipským čteme:

"Proto, moji milovaní, jako jste byli vždycky poslušní, nejen když jsem byl přítomen, ale nyní mnohem více, když jsem nepřítomen, s bázní a chvěním uskutečňujte spasení svých duší." (Filipským 2:12), dále pak v listu Jakubovu:

"Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého." (Jakubův 5:16)

A k tomu protikladně:

"Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili. Vždyť ten, kdo zemřel, je vysvobozen z moci hříchu. Jestliže jsme spolu s Kristem zemřeli, věříme, že spolu s ním budeme také žít. Vždyť víme, že Kristus, když byl vzkříšen z mrtvých, už neumírá, smrt nad ním už nepanuje. Když zemřel, zemřel hříchu jednou provždy, když nyní žije, žije Bohu." (Římanům 6:6-10)

"Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení," (Římanům 10:9-10)

Rozpor je v tom, že pokud jsem byl spasen proč bych měl opětovně vyznávat své hříchy? To by znamenalo, že nejsem spasen nebo že mé spasení je pochybné nebo že pochybuji o svém vlastním spasení.

A jeden z nejspornějších textů, které ve mě vždy vzburovaly obavy:

"Řekneme-li, že s ním máme společenství, a chodíme ve tmě, lžeme a nečiníme pravdu. Chodíme-li však ve světle, jako on je ve světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše Krista, jeho Syna, nás očišťuje od veškerého hříchu. Řekneme-li, že žádný hřích nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravda. Vyznáváme-li však své hříchy, Bůh je věrný a spravedlivý, aby nám odpustil hříchy a očistil nás od veškeré nepravosti." (1 Janův 1:6-9)

To by znamenalo, že když spácháš hřích a ty ho nestihneš vyznat protože mezitím zemřeš, pak vlastně zemřeš nespasený (nespasená). Je to absurdní. Nebo: co znamená chodit ve světle? Kdo posoudí jestli žiješ ve světle nebo ne? Kdo má právo to posuzovat? Snad církevní autorita, která má moc tě prohlásit za kacíře pokud se ji nelíbí tvůj názor? Obecně si myslím, že chodit ve světle znamená mluvit pravdu a žít pravdou, neskrývat hříchy. Jenže, upřímně řečeno, člověk musí mít také určitou úctu sám k sobě. Člověk musí umět rozlišit co považuje za hřích a co ne. A hlavně, pokud bychom měli neustále žít v domění že každou chvíli hřešíme a jsme v podstatě hříšní, tak se z hříchu nikdy nevymaníme, protože potřebujeme vidět to odpuštění. Vždycky se může objevit někdo komu nebudeme dost dobří a bude nás chtít kárat za to jací jsem, ale musíme si zachovat úctu sami k sobě. Nezbývá než uvěřit v to, že Ježíš nás bere takové jaké jsme a odpustil nám hříchy jednou pro vždy. Jinak bychom nikdy nenalezli pokoj a jen bychom se zmítali ve vlastní lítosti a bídě. Chceme-li dosáhnout úspěchu ve víře, musíme uvěřit v ospravedlnění a také v to, že nás Bůh přijímá takové jací jsme. I když vám budou zlořečit a kárat vás, nenechte si přiřknout že jste takoví jací nejste. Jste takoví, jaké vás vidí Bůh jako své děti, tedy osvobozené od hříchu:

"A jelikož děti mají účast na těle a krvi, i on se jich podobně stal účastným, aby skrze smrt zničil toho, kdo měl moc smrti, to jest ďábla, a osvobodil ty, kdo byli po celý život drženi v otroctví strachem ze smrti." (Židům 2:14-15)

Jestliže jsme tedy byli osvobodzeni a máme podíl na Ježíšově Krvi protože jsme ho přijali za svého pána, jak by bylo možné přijít o odpuštění? Snad jedině zradou a zapřením Ježíše jako to udělal Jidáš.

Janův list v sobě ovšem nese opravdu hodně rozporů:

"Podle toho lze rozeznat děti Boží a děti ďáblovy: Není z Boha, kdokoliv nečiní spravedlnost a nemiluje svého bratra." (1 Janův 3:10)

Jenže jak víme, každý občas hřešíme a nikdo není dokonalý. Takže kdybych měl věřit tomu co se tu píše, pak bych musel zároveň popřít jiné verše, které zase říkají že jsem spasen. A pak si vyber. Dle mého názoru volbu mezi správným veršem a nesprávným prstě každý musí udělat sám za sebe. Ne všechno pro mě platí současně v jeden okamžik protože se ty věci navzájem vylučují. Kdybych nehřešil tak nemusím vyznávat hříchy. Pokud hřeším tak jsem dítě ďáblovo tvrdí (jakýsi) Jan. Osobně nemám rád tyto zmatky, takže se raději přidržím tvrzení že jsem Boží dítě.

Děkuji za pozornost.

Tento článek mohu ještě rozvinout pokud mě napadnou další rozpory, které lze v bibli najít.

Zobrazeno 455×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz